Historické Fojtsko znovu objevit

Kým byli? A co dělali? Fojtové, na jejichž cestu se vydáme. A co nám dnes připomíná jejich dobu? Jak vznikla rozmanitá kulturní cesta regionem historického Fojtska? Vydejme se na cestu! Za průzkumem této pohnuté a stále ještě se pohybující historie, na cestu časem historickými místy, po stopách až za hranice.Když v pozdním 12. století vystoupili z temnoty dějin, byli fojtové nejprve ministry štaufů — posluhy, kteří zastupovali císaře, vládli za něj a soudili. S hradem a městem Vidava stejně jako jejím klášterem v Mildenfurthu založili své první panské centrum v regionu.V průběhu času se z jednotlivých šlechtických větví rodu fojtů, jež vlastnily hrady také v Geře, Plavnu a Krajci, stali nezávislí vládci. Svůj region — »terra advocatorum« nebo též »woyte lande« pojmenovali Fojtsko. Tento název je používán dodnes.

Jenže historie často není tak snadná — a snadní nejsou ani fojtové. A i proto by byl vhodný malý orientační základ. Začněme všudypřítomným Jindřichem. Ve středověku nebylo nezvyklé, že si šlechtické rody dávaly různá domácká jména. Tři císařští Ottové se nazvali ottony, lankrabata ludvíkovců z Duryňska uctívala jako svého praotce legendárního Ludvíka, a pro Karolíny byl kmotrem Karel Veliký. Běžné bylo i stále se opakující jméno. Vzpomeňme si například na Louise, jméno, jež vlastnilo čtrnáct francouzských králů nebo Christian, jméno deseti dánských monarchů.U našich fojtů je to naopak ještě nápaditější historie, trošku zveličená, přičemž dovádí i zkušené historiky do rozpaků. Neboť každý novorozený chlapec v rodině fojtů byl — bez vyjímky — již od 12. století nazván po štaufském císaři Jindřichovi VI. také Jindřich. Jen přiřazení jednotlivým rodinným větvím, sem tam i přízvisko jako Bohatý, Dlouhý, Reuss, nebo dokonce pořadová čísla vnesla trochu pořádku do již vzniklého chaosu. Přitom mělo jednotné jméno důležitou funkci: Reprezentovalo společnou rodinnou identitu.

Věrnost jindřichovců jejich »Jindřichovi« zachovali i potomci, gráfové a kurf řti z Reuss. Nesčetná dělení země to ale nijak neulehčovala. A tak nalezneme například v polovině 18. Století současně Jindřicha XI. z Horního Krajce vedle Jindřicha III. z Dolního Krajce, Jindřícha XXX. z Gery vedle Jindřicha XII. ze Schleizu a Jindřicha II. z Lobensteinu nebo Jindřicha XXIV. z Ebersdorfu jako regenty.

Ale ani jména samotná nic neznamenají. Připomíná nám ale historie spojená s fojty něco vyjímečného? Počátky, mezníky nebo konce jednotlivých období? Možná rok 1193, kdy Jindřich Bohatý založil klášter v Mildenfurthu a položil základní kámen kostela, který měl být tak velký, jako katedrála v Naumburgu. Nebo Zlatou bulu z roku 1329, ve které císař Ludvík Bavorský garantoval fojtům jejich samostatné panování, dokonce i obranu vzdáleného Marienburgu 1410 rytířským bratrem Jindřichem z Plavna. Tento věhlasný čin řádového velmistra z rodu fojtů si připomněli obyvatelé Plavna při příležitosti jeho pětisetletého výročí úmrtí a nechali mu před radnicí postavit pomník. A takto bychom mohli pokračovat s dalšími čísly a letopočty. Jednu historku jsme ale ještě stále nezmínili. Právě tato historka byla pro lid ze středověku neobyčejná: 1238 se nechal fojt Jindřich IV. z Vidavy rozvést se svou manželkou Juttou — biskupem z města Naumburg a před oltářem vlastního kláštěrního kostela v Mildenfurthu! Oba účastníci si slíbili, že se zřeknou světského života a do budoucna povedou vyšší, duchovní život. Symbol hluboce zakořeněného náboženského cítění a pohled na svět středověkého člověka. 

Kostely, hrady, náměstí a městské hradby — hustá mozaika historických míst na řece Bílý Halštrov (Weiße Elster) a Ohři, Sále a Göltsch připomíná ještě dnes fojty a jejich panství ve středověku, christianizaci, vymycování a zakládání měst.Erb fojtů s korunovanými, vzpřímeně kráčejícími lvy je významným symbolem tohoto vývoje. Zve nás na cestu po stopách — po společné kulturní cestě fojtů, která spojuje Čechy, Duryňsko a Sasko v trojzemí.